Doktrína hradu neprošla

Doktrína hradu je princip, který posiluje právní postavení obránce v jeho vlastním obydlí a dává mu právní jistotu, že za obranu proti útoku, který nevyprovokoval ani o něj nikoho neprosil, nebude stíhán. Sedmého dubna byl návrh na novelizaci nutné obrany v tomto smyslu předložen v Poslanecké sněmovně a valná většina našich zákonodárců dala jasně najevo, že něco takového nám nehodlají dovolit.

Návrh předložil poslanec David Kádner po třech letech příprav, během kterých se tvořila finální podoba novelizace. V současnosti se obrana ve vlastním obydlí řídí obecným ustanovením o nutné obraně, včetně oné „gumové“ zásady o zcela zjevné nepřiměřenosti, které obránce vydává do rukou státního zástupce a soudce – jelikož jde o subjektivní pojem, o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti rozhoduje ex post soudce či státní zástupce podle své úvahy. Cílem doktríny hradu je posílit právní jistotu obránce alespoň v jeho obydlí tím, že odstraní toto gumové ustanovení a nahradí jej konkrétními a prokazatelnými podmínkami.
Při tvorbě novely o doktríně hradu byla věnována značná pozornost riziku jejího zneužití a nepřiměřeného užití, a proto byly podmínky její aplikace stanoveny poměrně konkrétně. Byla by přípustná pouze proti neoprávněnému vniknutí do obydlí za použití násilí, ať už má násilí formu napadení osoby nebo užití síly k překonání technických zábran, například dveří nebo oken. Formulace vylučuje její užití proti policii (pokud předpokládáme, že policie má k vniknutí do obydlí oprávnění), proti lidem na pozemku (formulace výslovně hovoří o vniknutí do obydlí) nebo proti lidem, které si obyvatel domů pozve.
Bohužel, ani to našim zákonodárcům nestačí: většina z nich je prostě přesvědčena, že na nutné obraně není třeba nic měnit, protože vše je v naprostém pořádku. V rozpravě také padly klasické argumenty jako „nežijeme přece v Bronxu“, „máme přece policii“ nebo „nevzpomínám si, že by někdy někdo šel sedět za nepřiměřenou obranu“. Podle toho také vypadalo závěrečné hlasování: ze 133 přítomných poslanců bylo 18 pro, 98 proti a návrh byl zamítnut již v prvním čtení.
To samozřejmě není konec. David Kádner vyjádřil odhodlání bojovat za doktrínu hradu dál a předložit ji znovu. Nemá-li ovšem návrh znovu dopadnout stejně, potřebuje výraznou podporu veřejnosti. Je zapotřebí kontaktovat politiky, kteří jsou přesvědčeni, že v nutné obraně není problém, a jasně jim sdělit, že my – občané a jejich voliči – s tím problém máme, a jestli je to nezajímá, tak by jejich práci měl dostat někdo jiný, koho to zajímat bude.
Podrobnosti o hlasování v Poslanecké sněmovně jsou na http://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/026schuz/s026236.htm a http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?g=60659&l=cz.

Jelikož jedním z nejčastějších argumentů proti doktríně hradu bývá „za obranu proti útočníkovi, který vám vyrazí dveře, vás žádný soudce neodsoudí“, je zřejmě na místě uvést příklad ukazující naivitu takové víry. Odehrál se na pardubické ubytovně Veselka na začátku roku 2013. Devatenáctiletý Polák Sebastian Norbert Klys, který v Pardubicích pracoval a na ubytovně bydlel, šel na návštěvu za svou známou bydlící tamtéž. Otevřel mu však neznámý opilý muž, který mu řekl, že pokud se na něj bude takhle dívat, tak ho zbije. Klys se chtěl vyhnout konfliktu a raději odešel zpátky do svého pokoje. Opilci to však nestačilo, sehnal si tři kamarády a šli drzounovi dát za vyučenou. Mladý Polák ale tušil, že něco přijde, a raději si přichystal nůž pro účel obrany. Když čtyři agresoři zabušili na jeho dveře, otevřel jim a první ránu dostal hned mezi dveřmi. Chtěl je zastavit tím, že se pokusil dveře zavřít, čtveřice útočníků je ale rozrazila a vtrhla dovnitř. Když po několika výhrůžkách došlo na další rány, mladý Polák ve strachu o život použil připravený nůž a dva útočníky bodnul: jednomu způsobil na břiše zranění, které by bez operace bylo smrtelné, druhého zranil na hrudníku.
Státní zastupitelství to samozřejmě pojalo jako pokus o vraždu a těžké ublížení na zdraví, a po půl roce, který obviněný strávil ve vazbě, jej v tomto smyslu také obžalovalo. U soudu pak státní zástupce na základě důkazů změnil názor: uznal, že útočníci potyčku vyprovokovali a sami napadeného vyhledali, a že napadený neměl v úmyslu nikoho usmrtit, naopak měl sám důvod se bát o život. Proto stáhnul obvinění z pokusu o vraždu a ponechal „pouze“ těžké ublížení na zdraví. Soud mu vyhověl a při této právní kvalifikaci Klysovi uložil podmíněný trest v délce 2,5 roku a k tomu vyhoštění z České republiky na pět let. Kromě toho mu uložil uhradit 112 000 Kč zdravotní pojišťovně.
Bylo by zajímavé vědět, jak justice řešila nevyprovokované napadení, které k této obraně vedlo, a zda byli čtyři útočníci vůbec stíháni; bohužel jediná informace, kterou máme, je, že dva z nich odjeli do zahraničí ještě před začátkem soudu.

Navrhovaný odstavec 3 § 29 Trestního zákoníku
O nutnou obranu se také jedná, je-li obrana vedena vůči osobě, která neoprávněně vnikla do cizího obydlí za použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li neoprávněně překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí, pokud takové jednání může vyvolat u obránce oprávněnou obavu z ohrožení života či zdraví jeho nebo jiné přítomné osoby.

Tento příspěvek naleznete také v připravovaném čísle 7/2015.

Autor: redakce, David Karásek
Publikováno: 1.6.2015 11:44:03
Kategorie: Právě vyšlo
Zobrazeno: 775x