Občané, do zbraně (?)

V poslední době se hodně ozývají hlasy, že by se lidé měli ozbrojit proti teroristům a všeobecně kvůli bezpečnostní situaci. Média se hemží názory expertů – jedni očekávají pohromu, když si „obyčejní lidé“ začnou pořizovat zbraně a nosit je, druzí zase prorokují katastrofu, když to neudělají. Na tyto otázky se občas lidé i média ptají také mne, coby mluvčího sdružení LEX na ochranu práv majitelů zbraní.

Měli by se lidé ozbrojovat?
Tahle otázka mi připadá špatně položená. V naší zemi přece nikdo neurčuje, jestli by lidé měli mít zbraně, popřípadě kolik. Samozřejmě že určité situace nebo události mohou větší počet lidí pohnout k tomu, aby si zbraně pořídili, ale to rozhodnutí je na nich. Jsou samozřejmě země, kde si stát osobuje právo dělat tahle rozhodnutí za jednotlivce – vzpomeňme například šéfredaktora časopisu Charlie Hebdo, který žádal o povolení nosit zbraň pro sebeobranu, ale nedostal ho, protože francouzská policie došla k názoru, že zbraň nosit nepotřebuje. U nás to máme zařízeno jinak a o tom, jestli lidé mají nebo nemají mít zbraně, rozhoduje ten, komu to rozhodnutí skutečně patří – každý sám za sebe.
Na druhé straně to, že za vás tohle rozhodnutí nedělá stát, znamená, že ho musíte udělat vy. Jak velká rizika ve svém životě podstupuji? Lze se jim vyhnout nebo je zmírnit jinak než nošením zbraně? Pokud ano, co z toho si vyberu? Nebo udělám pro jistotu obojí? Jaký trénink je potřeba pro odvrácení rizik, která mi hrozí, a jsem ochoten ho podstoupit? Stojí mi to za všechny potíže a odpovědnost spojenou s nošením zbraně? To všechno jsou otázky, které náš zákon o zbraních neřeší, protože náš stát a priori předpokládá, že dospělý a svéprávný člověk má dost rozumu na to, aby si je položil sám. Rozhodněte se sami – ale nejdřív si to důkladně promyslete.
Neoslabilo by to důvěru v policii?
To mně připadá jako holý nesmysl a doufám, že policisté to vidí také tak. Nikdo z nás si přece nepořizuje zbraň proto, aby konkuroval nebo nahrazoval policii, tak jako se neučíme první pomoc proto, abychom nahradili lékaře. Nebo přesněji řečeno, učíme se ji proto, abychom nahradili lékaře – ale jen v situaci, kdy tam lékař není a nelze na něj čekat, protože by mohlo být pozdě. Stejně vnímám zásah „civilního“ držitele zbraně v situaci, kterou obvykle řeší policie. Když budou teroristé držet rukojmí, tak je přece nepůjdu sám osvobozovat jako hrdina akčního filmu, ale zavolám policii, která je pro řešení takových situací vybavena a vycvičena. Na druhé straně, pokud se ocitnu ve vagonu metra s vraždícím šílencem, tak přece nebudu čekat, až dorazí policie a zneškodní ho. To mi snad žádný rozumný policista nebude mít za zlé, protože by to bylo stejně chytré jako čekat s tepenným krvácením na záchranku.
V téhle věci média, ale i mnozí experti předestírají dilema: že si musíme vybrat, jestli chceme zlepšit fungování státních bezpečnostních složek, nebo necháme jednotlivci větší možnost se bránit sám. Je to ale falešné dilema, protože ve skutečnosti nám nic nebrání udělat obojí. Ty dvě věci se nevylučují, ale naopak doplňují podobně, jako se doplňuje profesionální záchranná služba a laická první pomoc. Situace jako v některých západních státech, kde se občané spoléhají jen na pomoc policie, protože nic jiného jim stát ani nedovolí – to je druh „důvěry“, který by si naše policie snad ani nepřála mít.
Izraelizace společnosti?
Tenhle pojem se v poslední době skloňuje stále častěji, ať už s pozitivní nebo negativní konotací. Je ale dobré si připomenout, že ani v samotném Izraeli není extrémní připravenost občanů na teroristické útoky výsledkem nějaké centrálně řízené snahy. Pokud vím, ani v Izraeli nikdo kromě vojáků a policistů nemá povinnost mít u sebe zbraň. Že i přesto jsou tam mezi civilisty tuny zbraní, je výsledkem přirozené adaptace izraelské společnosti na extrémní rizika, se kterými se musí potýkat. V tomto smyslu u nás skutečně probíhá proces „izraelizace“, a to zcela samovolně: zvyšující se bezpečnostní rizika mají za následek zvyšující se počet lidí, kteří na ně chtějí být připraveni. Až budou všichni ti lidé připraveni do té míry, kterou uznají za vhodné, nastane rovnováha a celý proces se zastaví.
Na druhé straně se také ozývají hlasy, že by stát měl celý proces podpořit a urychlit tím, že výrazně zmírní podmínky získání zbrojního průkazu. Tady bych byl raději opatrný. Jaké podmínky vlastně naše společnost od držitele zbraní vyžaduje? Musí být dospělý a svéprávný, nesmí být zločinec, narkoman nebo alkoholik, musí se se zbraní naučit bezpečně zacházet, musí ji zabezpečit před ztrátou a zneužitím, nesmí ji nosit pod vlivem alkoholu... nevím jak vám, ale mně ty podmínky připadají rozumné a nepřipadá mi moudré z nich výrazně slevovat. Spíš si myslím, že kdo není schopen nebo ochoten splnit ani podmínky takhle osekané až na bezpečnostní základ, ten už vzbuzuje pochybnosti, jestli vůbec má základní úroveň zodpovědnosti potřebnou k tomu, aby neohrožoval svoje okolí.
Má „civilní“ držitel zbraně proti terorismu vůbec šanci?
Vždy, když se začne mluvit o tom, že by se občané měli bránit teroristům a podobným pachatelům třeba i zbraněmi, odněkud vyleze nějaký rádoby expert a začne strašit katastrofickou vizí, ve které držitel zbraně zuřivou palbou po teroristech nemilosrdně masakruje všechny okolostojící, až nakonec zůstane naživu jen terorista, kterého jediného hrdina netrefí. Hrozně by mne zajímalo, na čem tihle „experti“ zakládají svoje představy, protože realita to není. Možnost, že by ozbrojený „civilista“ zastavil masového vraha, je reálná; několik příkladů ze zahraničí uvádíme v nejnovějším speciálu Střelecké revue Braňte se! Na druhé straně nevíme ani o jediném případu, kdy by „civilista“ zasahující proti masovému vrahovi omylem či nedopatřením zranil někoho nezúčastněného.
Můžeme se na hrozby připravit?
Možností obrany je mnoho a pořízení zbraně je jen jednou z nich. Zamknuté dveře nebo vyhozené pojistky někdy mohou pachatele zastavit spolehlivěji než střelba, a s menším rizikem. A někdy zase ne. Prvním krokem přípravy je připustit si, že riziko tu je a že vy nejste výjimka. Pokud ta situace přijde, ušetříte si cenné vteřiny, kdy byste jen stáli a nechápali, že se to opravdu děje. Druhá část připravenosti je mít aspoň přibližnou představu, co v takové situaci budete dělat – a k tomu je právě potřeba si nejdřív v klidu sednout, shromáždit si dostupné informace a rozhodnutí si důkladně rozmyslet. Dál už je to na vás, protože ve svobodné zemi, to nikdo jiný za vás neudělá.

Autor: redakce, David Karásek
Publikováno: 29.9.2016 11:54:44
Kategorie: Právě vyšlo
Zobrazeno: 3985x