Politické okénko

Projednávání evropské směrnice o zbraních se chýlí k uzavření, proto jsem pro vás připravil toto shrnutí situace a možnosti dalšího postupu. V současnosti je na stole verze schválená v prosinci výborem pro vnitřní trh a ochranu spotřebitele (IMCO). Tato verze obsahuje některé změny, které jsou skutečně potřebné, jako jednotná pravidla pro trvalé znehodnocování zbraní nebo výměnu informací o pohybu legálních zbraní mezi členskými státy EU. Obsahuje ale také nesmyslné restrikce legálně držených zbraní, jako například zákaz samonabíjecích zbraní konvertovaných ze samočinných, zákaz zbraní kratších než 60 cm vybavených sklopnou pažbou, nebo zákaz zásobníků s kapacitou více než 20 nábojů (nebo více než 10 nábojů u dlouhých zbraní. Také požaduje registraci znehodnocených zbraní a předovek (nikoli však vzduchovek, jak v poslední době tvrdila některá média).  Je několik možností, jak se těmto nesmyslům ubránit.

Prvním z nich je iniciativa českých europoslanců – a musím říci, že téměř všech – kteří chtějí před finálním hlasováním v Evropském parlamentu podat pozměňovací návrhy na vypuštění těchto restrikcí. Hlasování má být v polovině března; tedy ve chvíli, kdy toto čtete, je již zřejmě známo, jak dopadlo. Možná se našim zástupcům v Evropském parlamentu podařilo získat dostatečnou podporu a já si zbytečně dělám vrásky.
Pokud ne, pak další možností je změna ústavního zákona č. 110/1998 Sb. o bezpečnosti České republiky, kterou navrhuje ministr vnitra. K té je nutné připomenout jednu informaci, které je médii (snad záměrně) přehlížena. Účinnost tohoto opatření nespočívá v tom, že by ústavní právo ČR bylo nadřazené evropské směrnici. O tom se vedou spory, které by ale ve finále rozhodoval Evropský soudní dvůr; a já nepochybuji o tom, že jeho rozhodnutí by bylo, že ho ústava nějakého bezvýznamného východního státu vůbec nezajímá. Těžiště účinnosti této změny je jinde. Navrhované znění činí z civilního držení zbraní součást systému vnitřní bezpečnosti státu. A podle Smlouvy o fungování EU je právě vnitřní bezpečnost jednou z oblastí, které zůstávají ve výlučné kompetenci členského státu – tak výlučné, že o ní nesmí rozhodovat ani Evropský soudní dvůr. Zapojení civilního držení zbraní do konceptu vnitřní bezpečnosti ČR by z něj učinilo záležitost, která je zcela mimo regulatorní pravomoc EU.
Třetí zmiňovanou možností je žaloba k Evropskému soudnímu dvoru. Tuto možnost ovšem považuji za pouhý odklad s předem jasným výsledkem. Možná se mýlím a některý politik či právník dokáže ESD svými argumenty přesvědčit, aby se postavil na stranu České republiky proti Evropské komisi. V tom případě se mu za své pochybnosti rád veřejně omluvím.
Ministerstvem vnitra navrhovaná změna ústavního zákona o bezpečnosti ČR se mi tedy jeví jako nejjistější, a možná i jediná cesta, jak zachovat právo na držení zbraní v jeho současné vyhovující podobě – už proto, že o tom budou rozhodovat pouze politici odpovědní českým občanům. Obávám se ale, že má-li toho být dosaženo, budou jim občané muset tu odpovědnost připomenout. Před rokem Sněmovna odhlasovala usnesení, ve kterém odmítá neodůvodněné omezování legálního držení zbraní Evropskou komisí (text usnesení i hlas každého poslance můžete dohledat na www.gunlex.cz). Pro usnesení hlasovalo 142 poslanců, kvórum pro ústavní změnu je 120. Otázkou je, zda je to dostatečná rezerva, protože mnozí poslanci v poslední době hledají výmluvy a vysvětlují, že všeobecně sice český zákon o zbraních považují za dobrý, ale pro jeho zajištění v ústavním právu rozhodně ruku nezvednou – ať už s odůvodněním, že to měl zařídit někdo jiný, nebo že to považují za zbytečné. Je tedy skutečně potřeba, abychom je v co největším počtu oslovili a vysvětlili jim, že my to za zbytečné nepovažujeme a že očekáváme, že to zařídí právě oni, protože kvůli ochraně našich práv jsme je do Sněmovny zvolili.
Sleduji v poslední době, že se politická reprezentace rozdělila na dva tábory.
V prvním jsou politici s přístupem „Stát má lidem důvěřovat. Svůj mandát má odvozovat z jejich souhlasu, ne ze své moci nad nimi. Pokud je nedokáže stoprocentně ochránit, má jim to férově říct; a pokud se k tomu občané postaví konstruktivně a chtějí se státem na řešení toho problému spolupracovat, má jim vyjít vstříc a využít jejich dobré vůle, ne jim házet klacky pod nohy.“
Druhý tábor říká: „Ne, to se v žádném případě nesmí dovolit. Lidi má chránit stát, ten na to má mít monopol, lidi se do toho nemají co plést, leda když jim to stát nařídí. Navrhovat cokoli jiného je rozvracečství a podrývání autority státu. A v žádném případě stát nesmí připustit, že by lidi nedokázal ochránit, to by připustil svoje selhání. Jestli máte obavy o bezpečnost státu, jen se nebojte – až bude stát potřebovat, abyste ho bránili, tak vám to nařídí a pak naopak buď poslechnete, nebo půjdete do basy.“
Možná jsme tu svědky vzniku nové, moderní koncepce obrany státu. Státu, který ustupuje z role výlučného monopolu na ochranu a ujímá se role veřejného koordinátora. Státu, ve kterém je armáda kromě profesionálních jednotek také organizací zastřešující a koordinující desítky a stovky místních dobrovolných organizací. Státu, ve kterém má každý dobrovolník doma svoji zbraň a u každé vesnice je střelnice, jako je to v tom (pozor, sarkasmus) anarchistickém a občanskou válkou zmítaném Švýcarsku (konec sarkasmu). Státu, který se takového ozbrojeného obyvatelstva nemusí bát, protože k tomu nemá důvod. Jenže k tomu je potřeba, aby ten první tábor vyhrál nad tím druhým. Protože jestli to dopadne naopak, tak si na ty flinty nakonec opravdu sáhneme jenom na té povinné vojně.

Autor: redakce, David Karásek
Publikováno: 3.3.2017 11:17:56
Kategorie: Právě vyšlo
Zobrazeno: 62x