Zbraň mého srdce: kentucká puška

Moje cesta k černému prachu začala už v klukovských letech, když jsem hltal romány od E. T. Setona a J. F. Curwooda. Obdivoval jsem zálesáky a hraničáře, kteří se nebáli vyzvat divočinu a její nebezpečí – a neodmyslitelnou společnicí každého takového dobrodruha byla puška s dlouhou hlavní, která málokdy minula cíl. Už tehdy jsem si řekl, že si jednou taky pořídím takovou flintu, jako měli Davy Crockett a Daniel Boone. 

 

Proběhlo pár (desítek) let a já jsem na svůj klukovský sen zapomněl. Zbraně mne začaly zajímat úplně jiným způsobem, a nakonec se mi staly i zaměstnáním. Při tom zaměstnání jsem sem tam zavadil i o myslivost, která mne začala zajímat stále víc a chtěl jsem se jí věnovat – a k myslivci samozřejmě patří náležitá zbraň. Užitkovost přitom nebyla směrodatná, protože jsem během kurzu na lovecký lístek zjistil, že na myslivosti je spousta zajímavějších a důležitějších věcí než lov. Takže se z hlubin podvědomí opět vynořil archetyp lovecké zbraně par excellence: kentucká puška, pensylvánská puška, americká dlouhá puška…
Tehdy se stala druhá věc, která z kentucké pušky učinila zbraň mého srdce. Tak dlouho jsem plánoval, že si ji koupím, až to kamarádi nemohli poslouchat a na tu flintu se mi složili k narozeninám. Dárek od přátel samozřejmě potěší mnohem víc než kupovaná věc a vždycky vám připomene lidi, kterým na vás záleží.
Střelba z křesadlovky je zážitek, který se s moderními zbraněmi nedá srovnat. Už jen samotné nabíjení je alchymie, při které se dá leccos zažít. Jednou mi kamarád poradil, že místo toaletního papíru je lepší používat na ucpávky nastříhanou džínovinu, protože to lépe protahuje hlaveň. Jen neřekl kolik. Tak jsem ustřihl kus velký asi jako půlka Texasu a nacpal ho do hlavně. Samozřejmě se asi v polovině zakousl. Co teď... to přece nemůžu odmáčknout, fungovalo by to jako překážka v hlavni a o dnový šroub zaražený pod okem zrovna nestojím. Tak jsem šel za správcem střelnice: Dobrý den... neměl byste kladivo? 
Nafasoval jsem kladivo, vylezl na židli (je to opravdu dlouhá puška) a jal se zatloukat. Na střelnici byl v tu dobu zrovna zájezd zahraničních turistů a z okolních boxů začali vykukovat lidé a zjišťovat, co je to za randál. Dotluču ucpávku až na konec, chytnu za nabiják, zatáhnu... aha. Jak jsem tam tu ucpávku tloukl, tak jsem do ní nabiják zatloukl. Šel jsem tedy za správcem střelnice: Prosím vás... neměl byste kleště?
Nafasoval jsem kleště a jal se před udivenými zraky turistů kroutit nabiják ven, což se mi posléze podařilo. Nasypu prach na pánvičku, zmáčknu... pšouklo to, ale jinak nic. Asi to neprošlehlo dovnitř, říkám si, dosypu prach a zkusím znova. Stejný výsledek. Pak teprve jsem si všiml, že na stole leží zkumavka a v ní prach, který jsem zapomněl nasypat do hlavně, než jsem tam natloukl tu ucpávku.
V takové situaci máte dvě možnosti: buď jdete domů a vytáhnete to vrtákem, nebo sundáte zámek, vyšroubujete zátravku a zkusíte ucpávku něčím odstrkat a podsypat prachem z druhé strany. Tak jsem šel za správcem střelnice... který když mne viděl, tak už rovnou mávl rukou do kouta a řekl: Támhle je bedna s nářadím, vemte si, co potřebujete. Celá opravárenská akce pak končila scénou, kdy jsem v jedné ruce držel hlaveň vyloženou z pažby a druhou rukou jsem do ní před zraky půlkruhu užaslých turistů škrtal zapalovačem. Od té doby stříhám menší ucpávky a nosím si vlastní nářadí. 
Pro střelce mého kalibru má křesadlovka také tu nezanedbatelnou výhodu, že střelba z ní je zábava bez ohledu na to, jestli něco trefíte, nebo ne. Kentucké ručnice byly legendární svou přesností, ale poměrně rychle jsem zjistil, že na tom asi měli nějakou zásluhu i střelci. Křesadlový zápal má kratičkou prodlevu, než se vznítí prach na pánvičce a prošlehne do hlavně, takže záleží nejen na tom, jak zamíříte, ale taky jestli to zamíření udržíte, když vám před obličejem vyšlehne plamen. Pro leváky je to ještě zábavnější, protože standardní zbraň přikládají k líci tou stranou, kde je zámek. 
Nicméně ten oheň, fontány jisker a oblak dýmu vás dokážou na zlomek vteřiny přenést někam do divočiny nebo na bojiště... takže vás ani netrápí takové detaily, jako že jste spotřeboval méně zálepek než koulí. Kromě toho může předovka v tomto směru přinést i jisté nestandardní střelecké zážitky, třeba když je léto a střelnice je plná suché trávy, před palebnou čárou navíc propepřené zbytky prachu od předchozích návštěvníků. Docela mne překvapilo, že od okamžiku, kdy na plochu střelnice dopadla doutnající ucpávka, neuplynula ani minuta a na střelnici nebylo pro dým vidět ani na krok. Paní správcová byla naštěstí připravena a pohotově vystartovala s konví – asi jsem nebyl první podobný případ. Od té doby si radši nosím vlastní hasičák. 
Ale kromě zábavných zážitků mi samozřejmě moje puška přináší ještě jiné pocity. Pokaždé, když ji vezmu do ruky, mám pocit, jako bych držel kus historie. A ne zrovna malý kus. Tyhle zbraně obstarávaly obživu americkým osadníkům a chránily je před dravou zvěří. V rukou legendárních Morganových střelců svým dostřelem a přesností Američanům ve válce o nezávislost vyhrály klíčové bitvy u Saratogy a Cowpens. S takovou puškou v ruce bránil Davy Crockett až do poslední chvíle texaskou pevnost Alamo proti Mexičanům. Tyhle zbraně proslavili v bitvě u New Orleans lovci z Kentucky, po kterých dostaly jedno ze svých jmen. Historie kentucké pušky se vine celou historií vzniku Spojených států, které by bez ní možná ani nebyly. 
A na závěr mohu přidat ještě jednu vlastnost, která také z kentucké křesadlovky dělá zbraň mého srdce. Ta zbraň je prostě krásná. I ten, koho vůbec nezajímá střelba ani historie, musí jistě ocenit elegantní tvary a barevnou harmonii černěné oceli, mosazi a ořechového dřeva. Kdyby se sestavoval žebříček nejkrásnějších zbraní na světě, umístila by se kentucká puška určitě hodně vysoko.
Takže... neberu vám vaše moderní rychlopalné vymyšlenosti, ale já nedám dopustit na svou zálesáckou hromovou hůl. Takové zážitky jako ona mi žádná jiná zbraň nedá.
Tento článek vyšel ve Střelecké revui č. 6/2020.

Proběhlo pár (desítek) let a já jsem na svůj klukovský sen zapomněl. Zbraně mne začaly zajímat úplně jiným způsobem, a nakonec se mi staly i zaměstnáním. Při tom zaměstnání jsem sem tam zavadil i o myslivost, která mne začala zajímat stále víc a chtěl jsem se jí věnovat – a k myslivci samozřejmě patří náležitá zbraň. Užitkovost přitom nebyla směrodatná, protože jsem během kurzu na lovecký lístek zjistil, že na myslivosti je spousta zajímavějších a důležitějších věcí než lov. Takže se z hlubin podvědomí opět vynořil archetyp lovecké zbraně par excellence: kentucká puška, pensylvánská puška, americká dlouhá puška…

Tehdy se stala druhá věc, která z kentucké pušky učinila zbraň mého srdce. Tak dlouho jsem plánoval, že si ji koupím, až to kamarádi nemohli poslouchat a na tu flintu se mi složili k narozeninám. Dárek od přátel samozřejmě potěší mnohem víc než kupovaná věc a vždycky vám připomene lidi, kterým na vás záleží.

Střelba z křesadlovky je zážitek, který se s moderními zbraněmi nedá srovnat. Už jen samotné nabíjení je alchymie, při které se dá leccos zažít. Jednou mi kamarád poradil, že místo toaletního papíru je lepší používat na ucpávky nastříhanou džínovinu, protože to lépe protahuje hlaveň. Jen neřekl kolik. Tak jsem ustřihl kus velký asi jako půlka Texasu a nacpal ho do hlavně. Samozřejmě se asi v polovině zakousl. Co teď... to přece nemůžu odmáčknout, fungovalo by to jako překážka v hlavni a o dnový šroub zaražený pod okem zrovna nestojím. Tak jsem šel za správcem střelnice: Dobrý den... neměl byste kladivo? 

Nafasoval jsem kladivo, vylezl na židli (je to opravdu dlouhá puška) a jal se zatloukat. Na střelnici byl v tu dobu zrovna zájezd zahraničních turistů a z okolních boxů začali vykukovat lidé a zjišťovat, co je to za randál. Dotluču ucpávku až na konec, chytnu za nabiják, zatáhnu... aha. Jak jsem tam tu ucpávku tloukl, tak jsem do ní nabiják zatloukl. Šel jsem tedy za správcem střelnice: Prosím vás... neměl byste kleště?

Nafasoval jsem kleště a jal se před udivenými zraky turistů kroutit nabiják ven, což se mi posléze podařilo. Nasypu prach na pánvičku, zmáčknu... pšouklo to, ale jinak nic. Asi to neprošlehlo dovnitř, říkám si, dosypu prach a zkusím znova. Stejný výsledek. Pak teprve jsem si všiml, že na stole leží zkumavka a v ní prach, který jsem zapomněl nasypat do hlavně, než jsem tam natloukl tu ucpávku.

V takové situaci máte dvě možnosti: buď jdete domů a vytáhnete to vrtákem, nebo sundáte zámek, vyšroubujete zátravku a zkusíte ucpávku něčím odstrkat a podsypat prachem z druhé strany. Tak jsem šel za správcem střelnice... který když mne viděl, tak už rovnou mávl rukou do kouta a řekl: Támhle je bedna s nářadím, vemte si, co potřebujete. Celá opravárenská akce pak končila scénou, kdy jsem v jedné ruce držel hlaveň vyloženou z pažby a druhou rukou jsem do ní před zraky půlkruhu užaslých turistů škrtal zapalovačem. Od té doby stříhám menší ucpávky a nosím si vlastní nářadí. 

Pro střelce mého kalibru má křesadlovka také tu nezanedbatelnou výhodu, že střelba z ní je zábava bez ohledu na to, jestli něco trefíte, nebo ne. Kentucké ručnice byly legendární svou přesností, ale poměrně rychle jsem zjistil, že na tom asi měli nějakou zásluhu i střelci. Křesadlový zápal má kratičkou prodlevu, než se vznítí prach na pánvičce a prošlehne do hlavně, takže záleží nejen na tom, jak zamíříte, ale taky jestli to zamíření udržíte, když vám před obličejem vyšlehne plamen. Pro leváky je to ještě zábavnější, protože standardní zbraň přikládají k líci tou stranou, kde je zámek. 

Nicméně ten oheň, fontány jisker a oblak dýmu vás dokážou na zlomek vteřiny přenést někam do divočiny nebo na bojiště... takže vás ani netrápí takové detaily, jako že jste spotřeboval méně zálepek než koulí. Kromě toho může předovka v tomto směru přinést i jisté nestandardní střelecké zážitky, třeba když je léto a střelnice je plná suché trávy, před palebnou čárou navíc propepřené zbytky prachu od předchozích návštěvníků. Docela mne překvapilo, že od okamžiku, kdy na plochu střelnice dopadla doutnající ucpávka, neuplynula ani minuta a na střelnici nebylo pro dým vidět ani na krok. Paní správcová byla naštěstí připravena a pohotově vystartovala s konví – asi jsem nebyl první podobný případ. Od té doby si radši nosím vlastní hasičák. 

Ale kromě zábavných zážitků mi samozřejmě moje puška přináší ještě jiné pocity. Pokaždé, když ji vezmu do ruky, mám pocit, jako bych držel kus historie. A ne zrovna malý kus. Tyhle zbraně obstarávaly obživu americkým osadníkům a chránily je před dravou zvěří. V rukou legendárních Morganových střelců svým dostřelem a přesností Američanům ve válce o nezávislost vyhrály klíčové bitvy u Saratogy a Cowpens. S takovou puškou v ruce bránil Davy Crockett až do poslední chvíle texaskou pevnost Alamo proti Mexičanům. Tyhle zbraně proslavili v bitvě u New Orleans lovci z Kentucky, po kterých dostaly jedno ze svých jmen. Historie kentucké pušky se vine celou historií vzniku Spojených států, které by bez ní možná ani nebyly. 

A na závěr mohu přidat ještě jednu vlastnost, která také z kentucké křesadlovky dělá zbraň mého srdce. Ta zbraň je prostě krásná. I ten, koho vůbec nezajímá střelba ani historie, musí jistě ocenit elegantní tvary a barevnou harmonii černěné oceli, mosazi a ořechového dřeva. Kdyby se sestavoval žebříček nejkrásnějších zbraní na světě, umístila by se kentucká puška určitě hodně vysoko.

Takže... neberu vám vaše moderní rychlopalné vymyšlenosti, ale já nedám dopustit na svou zálesáckou hromovou hůl. Takové zážitky jako ona mi žádná jiná zbraň nedá.

Tento článek vyšel ve Střelecké revui č. 6/2020.

 

Autor: redakce, David Karásek
Publikováno: 1.9.2020 10:39:49
Kategorie: Právě vyšlo
Zobrazeno: 214x